Temné matky a jejich dcery
Temné matky a jejich dcery: Když odmítnutí vlastní matkou bolí celý život
Co se stane s dívkou, která vyrůstá s pocitem, že ji její vlastní matka nepřijímá? A může se žena v dospělosti osvobodit od bolesti, kterou si z takového vztahu nese?
To jsou otázky, které ve mně otevřela kniha Temné matky a jejich dcery autorek Lucie Jandové a Dany Kaplanové.
Kniha se věnuje komplikovaným vztahům mezi matkami a dcerami, příběhům žen, které v dětství toužily po lásce, pochopení a přijetí, ale místo toho zažívaly kritiku, znehodnocování, citový odstup nebo jiné formy odmítání. Autorky shromáždily autentické příběhy žen a doplnily je pohledy odborníků, mýty a archetypy.
A právě proto mě tato kniha tolik zaujala.
Protože za každým podobným příběhem není jen „špatný vztah s maminkou“.
Je tam malá holčička, která si velmi brzy začala klást otázku:
„Co je se mnou špatně, že mě moje maminka nemá ráda?“
Mateřská láska není pro každou ženu samozřejmostí
O mateřství často mluvíme jako o něčem přirozeném, něžném a bezpodmínečném.
Jenže realita může být jiná.
Ne každá matka dokáže své dítě přijmout takové, jaké je. Ne každá dokáže dát své dceři bezpečí, povzbuzení, něhu a pocit vlastní hodnoty.
Některé matky své dcery neustále kritizují.
Jiné je srovnávají.
Některé jejich úspěchy zlehčují.
Jiné potřebují mít nad dcerou kontrolu.
Může se objevit manipulace, citové vydírání, soupeření nebo pocit, že dcera nikdy není dost dobrá.
A někdy je nejbolestivější právě to, že dcera vůbec nerozumí tomu, proč se jí tolik nedostává lásky, po které přirozeně touží.
Dítě totiž nemá možnost říct:
„Moje maminka má problém se svými emocemi.“
Dítě si mnohem častěji řekne:
„Problém jsem já.“
A právě tento vnitřní závěr může přežít celé dětství.
Když se z odmítnutí stane přesvědčení o vlastní hodnotě
Žena může vyrůst.
Může vystudovat.
Může být krásná, schopná, inteligentní, úspěšná.
Může mít vlastní děti, partnera, práci, podnikání.
A přesto uvnitř stále nosit pocit:
„Nejsem dost dobrá.“
Možná potřebuje stále někomu dokazovat svou hodnotu.
Možná se bojí kritiky.
Možná neumí přijmout pochvalu.
Možná se neustále přizpůsobuje druhým.
Možná má velký problém říct „ne“.
A možná celý život touží po jednom jediném ocenění, které nikdy nepřišlo.
Po ocenění od vlastní matky.
Právě tady může být mateřské zranění velmi hluboké. Ne proto, že by matka měla mít v životě své dcery moc navždy, ale proto, že právě v dětství vznikají první představy o tom, zda jsme přijatelní, milovaní a hodní pozornosti.
Proč si ženy často nesou mateřské zranění do partnerských vztahů?
To, co se naučíme o lásce v dětství, může ovlivňovat také naše pozdější vztahy.
Pokud se žena naučila, že lásku musí získat tím, že bude hodná, výkonná, poslušná nebo dokonale přizpůsobená, může mít později problém poznat rozdíl mezi láskou a potřebou zavděčit se.
Může si vybírat partnery, kterým se neustále snaží dokázat svou hodnotu.
Může snášet chování, které jí ubližuje, protože je pro ni určitým způsobem známé.
Může se bát opuštění.
Může mít potřebu všechny zachraňovat.
A může mít obrovský problém postavit se sama za sebe.
Neznamená to samozřejmě, že každý člověk s komplikovaným vztahem k matce bude mít stejné potíže. Lidský příběh je mnohem složitější.
Ale pochopení vlastních vztahových vzorců může být důležitým krokem k tomu, abychom je mohli začít měnit.
Baba Jaga jako obraz temné matky
Při přemýšlení o tomto tématu se mě osobně velmi dotýká obraz Baby Jagy.
Baba Jaga je fascinující archetyp. Není pouze „zlá čarodějnice“. Je to postava, která v sobě může nést temnotu, strach, moudrost, zkoušku i proměnu.
A právě proto mi připadá jako silný symbol pro některé příběhy mateřství.
I já mám svou osobní zkušenost s matkou, kterou dokážu v tomto archetypálním obrazu vnímat.
Neříkám to proto, abych svou maminku soudila.
Říkám to proto, že jsem sama poznala, jak hluboko může vztah s matkou zasáhnout ženský život.
A právě díky této zkušenosti pro mě toto téma není pouze teoretické.
Je lidské.
Je bolestivé.
A zároveň v sobě může mít obrovský potenciál pro proměnu.
Někdy musíme nejdříve pochopit, co se nám vlastně stalo
Na cestě osobního rozvoje často hledáme odpověď na otázku:
„Jak se toho konečně zbavím?“
Možná ale první otázka zní jinak:
„Co se mi vlastně stalo?“
Když žena začne rozumět tomu, proč se celý život snaží zavděčit, proč se bojí konfliktů, proč potřebuje pochvalu nebo proč má pocit, že musí být neustále silná, může se něco změnit.
Najednou její chování dává smysl.
Neznamená to, že je všechno omluvené.
Znamená to, že se může přestat sama za sebe trestat.
A právě tady může začít skutečná práce na sobě.
Nejsem špatná. Jsem zraněná.
Tohle může být pro mnoho žen velmi silné uvědomění.
Nejsem špatná.
Nejsem málo hodnotná.
Nejsem příliš citlivá.
Nejsem neschopná lásky.
Možná jsem jen dlouho žila s přesvědčením, které mi někdo předal v dětství.
A pokud jsme si toto přesvědčení vytvořily v dětství, nemusíme s ním žít celý život.
Můžeme ho začít měnit.
Ne rychle.
Ne přes noc.
Ale postupně.
A co naše tělo?
Mateřské a vztahové zranění se neodehrává pouze v hlavě.
Dlouhodobý stres může ovlivňovat například spánek, napětí v těle, schopnost odpočívat a celkovou psychickou pohodu. U některých lidí se psychická zátěž může promítat také do vnímání fyzických obtíží.
To ale neznamená, že každá bolest nebo nemoc má psychickou příčinu.
To je důležité říci.
Fyzické obtíže patří do rukou lékaře a není správné všechno automaticky vysvětlovat psychikou.
Zároveň ale může být velmi obohacující podívat se na člověka jako na celek.
Na jeho tělo.
Jeho emoce.
Jeho životní příběh.
Jeho vztahy.
Jeho způsob, jakým se sebou zachází.
Proto mě na osobním rozvoji tolik zajímá právě propojení psychiky, emocí, těla a vědomého vztahu k sobě.
Co se může začít měnit?
Když žena začne pracovat se svým příběhem, nemusí se stát někým jiným.
Naopak.
Může se poprvé začít stávat sama sebou.
Může se naučit vnímat své potřeby.
Může začít nastavovat hranice.
Může si dovolit říct:
„Tohle už nechci.“
„Takhle se mnou nemluv.“
„Potřebuji něco jiného.“
„Nemusím se všem zavděčit.“
A možná vůbec poprvé začne přemýšlet:
„Co vlastně chci já?“
To je obrovský krok.
Protože žena, která celý život žila podle toho, co od ní chtěli ostatní, se najednou začíná seznamovat sama se sebou.
Od potřeby přijetí k sebepřijetí
Možná nejde o to, že jednou přijde den, kdy nám naše matka konečně řekne všechno, co jsme celý život potřebovaly slyšet.
Možná tento den nikdy nepřijde.
A právě to může být jedna z nejtěžších částí celé cesty.
Přestat čekat.
Přestat doufat, že se minulost nějak opraví.
Přestat si dokazovat, že tentokrát už budeme dost dobré.
A začít si dávat přijetí samy.
To neznamená, že musíme popřít bolest.
Neznamená to ani, že musíme matce odpustit způsobem, který nám není vlastní.
Znamená to především převzít zpět svůj vlastní život.
Nemusíte opakovat příběh své matky
Někdy se ženy bojí, že bolest, kterou zažily, přenesou na své děti.
A právě vědomí vlastního příběhu může být důležitým krokem k tomu, aby se některé vzorce nemusely předávat dál.
Když víme, co nás bolelo, můžeme se učit dělat věci jinak.
Můžeme se učit naslouchat.
Můžeme se učit respektovat hranice.
Můžeme se učit přijímat emoce.
Můžeme se učit říkat svým dětem to, co jsme samy potřebovaly slyšet.
A především můžeme přestat věřit, že naše minulost je náš osud.
Cesta ven existuje
Kniha Temné matky a jejich dcery ve mně zanechala mnoho otázek.
Kolik žen kolem nás žije s mateřským zraněním a nikdy o něm nemluví?
Kolik žen je úspěšných navenek, ale uvnitř stále čeká na přijetí?
Kolik žen se celý život snaží být „hodnou holčičkou“, přestože už dávno nejsou dětmi?
A kolik z nich si myslí, že jejich bolest je jen jejich problém?
Pokud jste jednou z nich, chtěla bych vám říct jednu věc:
Nejste v tom sama.
To, že vás někdo v dětství nedokázal přijmout, neznamená, že nejste hodna lásky.
To, že vám někdo nedal bezpečí, neznamená, že si ho nemůžete vytvořit.
To, že jste se naučila přežít, neznamená, že musíte celý život pouze přežívat.
A to, že jste měla těžký začátek, neznamená, že musíte mít těžký celý život.
Cesta ven existuje.
Možná začíná malým rozhodnutím.
Možná otázkou:
„Kdo jsem já, když už nemusím být tím, kým mě chtěli mít ostatní?“
A možná právě tady začíná nejkrásnější část celé cesty.
Cesta zpátky k sobě.
O knize
Temné matky a jejich dcery napsaly Lucie Jandová a Dana Kaplanová. Kniha vyšla v roce 2019 a přináší příběhy žen s komplikovaným vztahem k matce, doplněné o názory odborníků a pohled prostřednictvím mýtů a archetypů. Nejde o odbornou psychologickou učebnici, ale o knihu, která otevírá velmi citlivé téma mateřského zranění a vztahů mezi matkami a dcerami.
Pokud vás téma oslovilo
Pokud se v některých řádcích poznáváte, nemusíte svůj příběh řešit sama. Práce na sobě může být cestou k lepšímu porozumění vlastním emocím, vztahům, hranicím i potřebám.
Minulost nezměníme. Můžeme ale změnit způsob, jakým s ní budeme žít dnes.